1jgs
(20.06.2007 | 15:48)
Zdravím všechny karavanisty a kempaře.
Minulý víkend jsme jako každý rok navštívili Prahu. Balíci z venkova přijedou do metropole, vytáhnou slámu z bot, otevřou ústa a diví se. Je to každoroční tradice. Ujistíme se, že krtek stále jezdí pod zemí, že hrad stojí stále na kopci, a že pochybná václavská klobása stále chutná stejně pochybně.
Tak jsme v pátek vyrazili, cesta ubíhala v pohodě, musel jsem něco zařídit v Bráníku a v šest hodin padla otázka: „tak kde budeme dneska spát.“ Pátek večer, jižní spojka i magistrála stojí v obou směrem a my v Bráníku. Kempy, ve kterým většinou kempujeme se nachází v Troji. Ta je dál než je běžně, hodiny v zácpě se mi čekat nechce. Vytahuji notebook a hledám. Hle, boční volnou cestou se v Šeberově nachází PRAGER CAMP. Poloha se zdá výhodná. Až v neděli pojedeme domů, párkrát se zamoceme a už si to svištíme po dálnici domů, do Brna. Tak jo, jedeme tam.
Za chvilku už stojíme v klidné ulici před kempem. Zastavuji a jdu se zeptat, zda mají volno. Čeština mi na atraktivitě u paní domácí příliš nepřidá. Zatváří se divně a jde nás zkontrolovat. No, máme auto a karavan, nejsme tedy žádní kotlíkáři, tak nám nakonec sdělí, že volno by bylo. Cena na Prahu běžná, kemp slušný. Projede se dvorkem a kempuje se na zahradě. Žádné hogo fogo, ale je tam čisto.
Zatím to vypadá vše dobře. Dostávám první instrukce: „kemp se zamyká v deset hodin. Cože, vy ještě nebudete zpět? No, co mám s Váma dělat, na brance je zvonek. Tak si na nás zazvoníte a my Vám přijdeme otevřít. Snad dojedete maximálně posledním metrem.“ Říkám, že nevím, a že podobné dotazy už moje maminka dáááávno vzdala. A teď to začíná. Najednou zjišťuji, že všichni naši ostatní spolukempovníci mají k dispozici klíček a mohou si tedy dělat, co chtějí. Zvědavost mi nedá, abych se nezeptal. „Jste češi a češi kradou. Klíče Vám nedáme“. Jsem v šoku. Projel jsem Evropu, ale s takovou selekcí se setkávám v kempu poprvé. Stojím jak opařený. To si snad děláte srandu, ptám se. „Ne, je to tak a BASTA“. Měl jsem se otočit a odjet. Ta madam si nezaslouží ani jednu korunu z českých rukou. Nechtělo se mi zpět do provozu, chtěl jsem za zábavou do noční Prahy. Celý víkend mě to žralo a vyčítal jsem si to. Zohnul jsem hřbet a přistoupil na podmínky. Paní domácí se mi snažila vysvětlit, že to není nic proti nám, ale jak vysvětlit nevysvětlitelné. Odmítl jsem ji dále poslouchat. Platím stejně a proto požaduji stejný přístup, jsem přesvědčen, že na to mám nárok.
Na druhou stranu jsme jako občané druhé kategorie měli štěstí. Auto s rumunskou značkou bylo obráceno už před bránou. Madam vybíhá na ulici a křičí: „No camping“. Na domě známé logo kempu. No nic, paní domácí v tom má jasno. Ač sama češka, jsme pro ni póvl. Možná namítnete, že nadělám kvůli jednomu klíčku. Ano nadělám, hlava mi to nebere a nikdy brát nebude. V každém národě je pár lumpů, paní domácí to bere kolektivně. Pokud ses narodil za Rozvadovem, buď vítám, pokud jsi měl smůlu a narodil ses na východě, tak jsi lump. Co jsme to za národ? Když si neumíme vážit sami sebe navzájem, jak můžeme očekávat úctu od jiných?
Slíbil jsem si, že si to nenechám pro sebe, proto píšu. Do Prahy pojedu zase, zase se budu procházet po známých uličkách, sednu si na pivko a budu se koukat na tu nádheru, kterou každé město nemá. Nikdy ale už nepojedu do PRAGER KEMPU. Vám paní domácí, pokud čtete tyto řádky, přeju málo čechů, ať se s nimi nemusíte špinit. Třeba jednou pochopíte, že se ve svém stanovisku pletete. Doufám, že už bude pozdě. Budu držet pěsti každému kempu v okolí, pokud zvolí jiný přístup. A pokud Vás Vaše práce, paní majitelko, netěší a lidi otravují, tak raději zavřete bránu natrvalo a sundejte z domu tu ceduli.
Ostatním přeju hodně kilometrů bez nehod, krásné prázdniny a hodně sluníčka. Milan K